V ústeckém muzeu proběhla výstava starožitného thonetového nábytku.

Doma máme také nějaké exempláře – dvě židle neurčitého stáří po prababičce. Vydala jsem se tedy na výstavu, abych se o těchto židlích dozvěděla interaktivní formou víc…

ústí nad labem ústí nad labem ústí nad labem

Michael Thonet (1796 – 1871)

Ohýbaný nábytek vynalezl Michael Thonet, truhlář původem ze západního Německa. Později se na návrh kancléře Metternicha přesunul s výrobou do Vídně. Roku 1869 se vzdal svého patentu na „zhotovení židlí a noh stolů ohýbaného dřeva, jehož ohyb se děje působením páry nebo tekutiny“ a ostatní truhlárny se přirozeně pustily do kopírování jeho tvorby. Mimo jiné i výrobci na severu Čech.

Nábytek z výstavy thonet

květinový stojan thonet / starožitnost — Květinový stojan

Výstava obsahovala různé druhy nábytku – od miniaturních obýváčků pro panenky až po manželské postele. Zaujaly mě květinové stojany. Takový nábytek se totiž v dnešních bytech často nevidí a květiny mají lidé většinou na okenních parapetech. Stojany mi připadají praktické (kytky nepřekáží na okně) a navíc okrasné.

Určení thonetových židlí po prababičce

Na výstavě jsem si přečetla všechny informační plakáty. Dva z nich byly pro můj výzkum klíčové.

První plakát zobrazoval nálepky používané firmou Thonet od začátku výroby (1860) až do zániku firmy (1945). Nejstarší nálepky obsahují uprostřed iniciály GT (čili Gebrüder Thonet) a informace o způsobu zpracování dřeva a sídlu firmy. Pozdní nálepky mají uprostřed už jen „Thonet“ a po stranách v ozdobných kruzích iniciálu „T“.

Druhý, katalogový plakát, zobrazoval jednotlivé prodejné kusy nábytku z období, kdy se Thonet spojil s firmou Mundus (Thonet-Mundus, 1926). Na tomto plakátu jsem našla naše židle.

Doma jsem si podle nálepek určila, že náš nábytek po prababičce pochází z pozdního období 1919 – 1945, ale jestliže je židle na plakátu Thonet-Mundus, tak se věk zužuje na 1926 – 1945.

Prateta Božka

Věk židlí už tedy mám a teď přijdou na řadu okolnosti. Vyzpovídala jsem nejstarší příbuzné, kteří mohli mít se židlemi co do činění. Dozvěděla jsem se, že pravděpodobně patřily bezdětné a krkounské pratetě Božce, jejíž manžel zastával vyšší funkci v tehdejším krásnobřezenském lihovaru. Tento nábytek si tedy mohli dovolit. Ne tak prababička Emílie (Božky švagrová), kteréžto rodina byla spíše chudá a Emílie byla navíc příliš hodná, protože Božce chodila zadarmo prát prádlo a pomáhat s domácností.
Božka prý byla tak lakomá, že když přišla rodina prababičky Emílie na návštěvu, nabídla bábovku a dříve než se všichni stačili odhodlat k jejímu ukrojení, řekla: „Dáte si? Nedáte? Tak já to uklidím, aby na to mouchy nesraly“. Prý.

Božka tedy zemřela bez následníka a její majetek si rozebrali příbuzní. Díky bezdětné Božce mohu dnes sedět na těchto krásných pohodlných thonetových židlích.