Čtyři talentovaní malíři 19. a 20. století a jejich výtvory

Evropští malíři John Atkinson Grimshaw, Paul Signac, Henri Rousseau a Otto Dix: jejich obrazy a zajímavosti.

Narodil se v severoanglickém Leedsu do viktoriánské éry. Do svých 24 let pracoval jako zřízenec u dráhy, poté se k nelibosti rodičů rozhodl dát na dráhu malíře, rok na to měl svou první vernisáž a postupně se stával slavným. Odstěhoval se do nedalekého Scarborough, které se stalo jeho místem inspirace.

Řadí se k tzv. prerafaelitům, bratrstvu umělců, kterým se líbila doba a umění středověku, rané renesance 15. století a tvorba italského malíře Raffaela. Chtěli do umění vrátit vážnost, realističnost, zabývali se věcnými otázkami života, lásky, proradnosti a smrti.

Narodil se v Paříži, chodil na kurzy architektury a v 18 se rozhodl živit jako malíř. Líbily se mu vytečkované obrazy Georga Seurata, načež sám maloval tímto stylem.

Často obeplouval francouzské pobřeží a zachycoval zdejší výjevy. Na léto jezdil do St. Tropez, kde si koupil dům a zval tam i své přátelé. V Paříži bydlel v secesním domě architekta Hectora Guimarda, tvůrce slavného pařížského vstupu do metra.

Podporoval francouzské anarcho-komunistické hnutí a namaloval pro toto téma i obraz „V časech anarchie“ (In the Time of Anarchy) ale úředníci tento název neschválili. Musel ho přejmenovat na „V časech harmonie“ (In the Time of Harmony).

Byl jedním ze zakladatelů Spolku nezávislých umělců, který podporoval nové malíře a sídlil v Paříži.

Používal pontilistický styl (vytečkování obrazu) a zároveň se snažil o chromo-luminarismus, kde se nemíchají barvy na plátně, ale různobarevné tečky po oddálení vytvoří až v oku celkovou barvu.

Též neo-impresionismus. Neo-impresionisté se snažili malovat v souladu s přírodními vědami. Zařadit do obrazů psycho-biologicko-optické vjemy, aby tak detailně rozložili reálný obraz či skutečnost. Tento styl byl také významně spojen s anarchistickým hnutím. Termín neo-impresionismus vymyslel níže ztvárněný Felix Fénéon.

Naivní umění (malíř samouk).
Narodil se ve francouzském městě Laval, otec klempíř. Rousseau už na střední škole vynikal v malbě a hudbě a vyhrával různá ocenění, po škole pracoval jako celník, roku 1868 se odstěhoval do Paříže.

Ve svých 49 letech odešel předčasně do důchodu a začal se naplno věnovat malířství. Nejprve vystavoval ve Spolku nezávislých umělců a jeho obraz Tygr a tropická bouře (Zastižen!) (1891) sklidil pochvalnou kritiku. Nedlouho poté namaloval jeden ze svých nejslavnějších obrazů – Spící cikánku (1897). Mnoho kritiků i laiků však jeho malby nepřijímalo, říkali, že jsou jako od dítěte.

I když nikdy neopustil Francii, mnoho jeho obrazů zobrazuje výjevy z džungle. Inspiraci prý čerpal z botanických zahrad, výstav s vycpanými zvířaty a vyprávění francouzských vojáků, kteří sloužili v Mexiku.

Roku 1908 narazil Picasso na pouličního obchodníka s plátny, který prodával nějaký Rousseaův obraz jako plátno vhodné k přemalování. Picasso poznal Rousseaovo dílo a spěchal za ním na návštěvu, aby se se mu představil. O něco později na jeho počest uspořádal ve své vile velkolepou hostinu známou jako Le Banquet Rousseau. Mezi hosty byli významní umělci té doby a moc si událost pochvalovali. Obraz z večírku zaznamenal malíř Blasco takto:

Zemřel roku 1910 na ignorovaný zánět nohy – flegmónu. Epitaf na náhrobní kámen mu složil Guillaume Appolinaire.

Syn pracovníka v továrně na železo a švadleny, která se v mládí věnovala psaní poezie. Malovat se učil v ateliéru své sestřenice, která již byla malířkou a Dixe ve cvičení podporovala. Podporovala ho též třídní učitelka. Záhy se dostal do učení malíře Carla Senffa a roku 1910 začal studovat Drážďanskou akademii krásných umění.

Při první světové válce se sám přihlásil do služby a sloužil až do roku 1918, kdy získal hodnost kapitána a byl vyznamenán železným křížem.

To, co zažil ve válce, interpretoval ve svých obrazech. Namaloval třeba 50 retuší zobrazujících válečné hrůzy nazvaných Válka (Der Krieg) nebo roztrhaná a tlející těla vojáků v zákopech na obraze Zákop. Obraz Zákop způsobil rozruch v kolínském muzeu, musel být zakryt a ředitel muzea musel na nařízení starosty odstoupit. Za nacistů byl obraz spálen.

Roku 1925 přispěl k výstavě uměleckého směru Nová věčnost (Neue Sachlichkeit). Tento směr, oproti subjektivistickému expresionismu nebo kubismu, vyzdvihuje význam realistického objektu. Dix pro Novou věčnost namaloval díla zobrazující stav první světové války a poválečnou situaci Výmarské republiky, tedy prostituci, hýření, hazard, zmrzačené veterány na ulicích, násilí, stáří a smrt.

Když se k moci dostali nacisté, byl vyhozen ze svého postu učitele umění na Drážďanské akademii a dva jeho kontroverzní obrazy zobrazující hrůzy 1. světové války byly spáleny. Jako všichni němečtí umělci se pak musel přidat k nacistickému spolku a malovat jen nevinné krajinky.

Kolem roku 1944 byl odveden k Volkssturmu (německé lidové domobraně) ale válku přežil a vrátil se do Drážďan a dále maloval.

Portrét novinářky Sylvie von Harden (1926)
K tomuto obrazu se vztahuje průpovídka: Šla jedním směrem, Dix druhým. Když ji spatřil, řekl:“ Musím Vás namalovat, jednoduše musím. Vy představujete celou jednu epochu.“
Její portrét podle něj reprezentoval generaci, která nekladla důraz na vnější krásu ženy, ale na její stav mysli.