Smrt milovaného kocoura

     Umřel můj kočičí kamarád Iči. Vlastně byl spíš jako můj adoptovaný syn. Když byl třítýdenní kotě, jeho matku zakousl pes a od té doby jsem se o něj starala. Byl to jedináček. Krmili jsme ho čerstvým mlíkem přímo z kravína. Měli jsme ho v bytě. Bytoví kocouři prý občas onemocní močovými kameny, který jim ucpou cesty. Léčili jsme ho na to, chvíli byl v pořádku, ale pak to propuklo znovu. Když jsme ho vzali k veterináři, bylo prý už pozdě. Nechali jsme mu dát injekci na věčný spánek.

     Chudáček můj Ičiró. Byl to poloviční brit, čtvrt siamský a čtvrt kříženec. Prvotřídní kombinace. Krásné rysy, přátelská povaha. 🙁

     Jeho mrtvolku jsem zakopala na zahradě pod lesem. Bylo nevlídno. Soumrak, chomáče přízemní mlhy mezi stromy. Krumpáčovala jsem tu kamenitou zem, ale stavila se mi do cesty jiná zvířata, která si neuvědomovala vážnost situace. Psi si jakoby nic sedali do jámy, kterou jsem zrovna kopala a poťouchlý kocour Píďa se uvelebil na Ičiho, v krabici zabalené, mrtvolce. 🙁

     Ještě mám Milunu, Ičiho partnerku, ale až odejde i ona, tak už v bytě nechci vlastnit žádný zvíře. A už nikdy nechci chovat žádnýho masožravce. A možná už nikdy nechci vlastnit žádný zvíře. Zvířata patřej do do divočiny a mají být svobodná. (Kdyby mohl Iči žít venku, močový kameny by pravděpodobně neměl. A taky ho to v bytě nebavilo.)

 

Miluna & Iči kids. Jejich první setkání.
Miluna & Iči kids. Jejich první setkání.

 

Miluna Iči dospělci
Miluna Iči dospělci.