Smrt: Jak naložit se zesnulými příbuznými nebo se svojí mrtvolou?

      Byly Dušičky, Samhain, Den Návy – vše svátky vzpomínání na zesnulé. Píšu o smrti a pohřbívání, protože je to důležité téma, které se však většina lidí snaží z mysli úplně vytěsnit. Nikdo se nechce moc dlouho koukat na mrtvolu, nebo raději vůbec, lidé umírají v nemocnicích na lůžku, kde se třeba s blízkým vidíte naposledy, putují na pitvu a do márnice, do krematoria, načež si už jen přijdete pro urnu nebo pokud jste při penězích, koupíte místo na hřbitově, kam musíte uložit rakev.


 

      Na smrt raději nemyslíme a mezi sebou o ní nemluvíme. Snažíme se věřit, že život smrtí nekončí, že přeci nevíme, co se stane po smrti, že bude možná nějaké další pokračování naší osobnosti. To vše proto, že se smrtí nejsme smířeni. Avšak uvědomování si, že zemřeme – možná bolestivě, možná v utlumení a že se poté staneme součástí hlíny a jiných živých organismů – je pokojná realita bez příkras, proti které nelze bojovat ani nemá cenu se cítit ukřivděně, protože tak funguje náš vesmír a přírodní zákony.

      Na skříni mám urnu s popelem mého mrtvého táty. Rozhoduju se, jak s ní naložím. Nechci ho rozprašovat do řeky ani na certifikované pohřebiště. Chtěla bych to provést nějak duchovněji, přírodněji a trvaleji. Inspiraci čerpám z oborů etnologie a biologie. Z dob, kdy ještě život nebyl komfortně mechanizovaný, v noci byla tma a u moci nebyla církev, z rovnováhy života a smrti, z koloběhu prvků na planetě a ve vesmíru, ze zákona zachování energie a konečně z ekologicky šetrného způsobu života.

 

      Před tím, než byl kostel a hřbitov

      O našich „pohanských“ předcích toho víme velice málo, neboť v té době neměli dostatek prostředků opatřit si vhodný archivační materiál. A to málo, co se dochovalo, je s vysokou pravděpodobností pokrouceno tak, jak to viděla vítězná strana, v našem případě křesťanství. Nepokroutitelným dokladem o životech předků jsou však nalezené hroby.

 

      Barrow – anglicky mohyla

      Těžko říci, na jakých místech byli mrtví pohřbíváni – jestli kolektivně na nějakém vesnickém plácku nebo zda byla svoboda a každý mohl pohřbívat, kde chtěl. Víme však, že pro výše postavené občany se stavěly například mohyly, což je většinou místo, kde byl vytvořen pohřební přístřešek a zesnulý byl buď na spálen na hranici nebo ponechán. Zesnulého často obklopují různé předměty, ať už ty, které mu za živa patřily nebo které mu byly po smrti darovány. Na zemřelého byla poté navršena v různých vrstvách zemina a kamení.

 

      Zákaz provádění původních zvyků

      Když se kolem 13. století naplno rozšířila křesťanská ideologie, lidé museli být pohřbívání na hřbitovech kolem kaplí a kostelů. Museli se zříci obětin, které chtěli dát do hrobu i pohřebních rituálů, protože to zavánělo vírou v existenci i jiných bytostí, než jsou ty předepsané Biblí. Novým rituálem se stalo přesně vymezené potruchlení, aby zas brzy mohl následovat pokojný přechod do roboty. Církev tak měla vládu nad člověkem od jeho narození až do smrti.

      Kosmas ve své kronice popisuje nařízení krále Břetislava I. z roku 1083 takto: „ … smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo lesích, ať zaplatí vola a tři sta peněž do důchodu; mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících. To jsou věci, jichž nenávidí Bůh, pro ty se svatý Vojtěch rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, raději šel učit cizí národy. Že to již více činiti nebudeme, stvrzujeme přísahou i na naši i na vaši víru.“

      Břetislavův syn, Břetislav II. otcovy názory podědil a v potírání pohanů pokračoval: Nechal vyhnat čaroděje, hadače a věštce, pokácet a spálit posvátné háje a stromy a zakazoval pověrečné zvyky. Mezi těmito nařízeními byl i zákaz pohřbů „ … jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích …

 

       Etnolog Niederle popisuje tyto bezbožné kratochvíle více nezaujatě a objektivně. Ve starých zápisech vysledoval, že slovanští pohané slavili pohřební slavnost, které říkali tryzna a s ní spojené hostině strava. Součástí tryzny byla symbolická hra boje přeživších s různými démony, kteří by mohli působit mrtvému v jiné sféře nepříjemnosti i pozůstalým v normální sféře. Lidé se vystrojili maškarami jako třeba při masopustu, během slavnosti hodovali a pili  omamné nápoje, z nichž část věnovali též mrtvému do hrobu.

 

      A dnes, když už je relativní svoboda?

      Dnes už existují rozmanité možnosti, jak naložit s nezpopelněnými ostatky ale všechny jsou limitovány tím, že je musíte uložit na nějaké pronajaté komunitní místo a chodit smutnit tam. To se mi ale moc nelíbí, protože chci mít své zesnulé příbuzné na soukromém místě, například u lesní samoty, kde máme rodinné sídlo apod. Je to rituál. Pomáhá to vyrovnat se se smrtí jejich i vlastní. Chci na tom místě, kam mrtvé uložím, pořádat vzpomínkové oslavy a doufám, že moji potomci budou u mého hrobu pořádat řádné tryzny též. Smrt tak pro mě přestává být něčím depresivně svíravým, ale je naopak něčím normálním, protože vím, že i nad mým hrobem bude na mojí počest živo.

      Církev u nás nemá žádnou moc a můžeme si uspořádat tryznu, jakou chceme, avšak s tím omezením, že k dispozici máme jen popel pozůstalého. Zpopelňování bylo během 19. a 20. století vybráno jako nejpraktičtější způsob naložení s ostatky, protože je to levnější a hřbitovy jsou přeplněné.

 

      Jak z popela vypěstovat strom

      Dle výzkumu se zdá, že lidský popel tak jak je, není pro rostliny příliš vhodný. Na stupnici pH je příliš kyselý, kvůli množství sodíku příliš slaný a další prvky vytvářejí sloučeniny, které jsou pro rostlinu toxické.

      Lidský popel je složen převážně z fosforečnanu vápenatého a sodných a draselných solí. Síra a uhlík paradoxně nejsou příliš zastoupeny, protože se při spalování vypaří.

      Popel se prý daleko více hodí jako přísada do cementu a následné vytvoření soch. Také se z popela dá vytvořit malý diamant a ten třeba zasadit do šperku. Většinou má prý modrou barvu kvůli obsaženému boru, který barví.

      Pokud se má použít popel jako substrát, měl by být upraven do pro rostlinu přijatelné podoby. Nejlepším a nejjednodušším řešením zdá se být zakompostování popelu. Pokud nemáme vlastní hnůj, tak koupit bio kompostní substrát, přidat popel, přidat hlínu, zalít, přechovávat na teplém místě, promíchávat a za pár týdnů může být již příznivo pro zasazení rostliny. Rostlinu možno (před)pěstovat v květináči nebo půdu s rostlinou zasadit rovnou ven. Ideálně na svůj pozemek do Háje mrtvých předků…nebo alespoň háječku.

 

      Nejhezčí a nejtrvalejší bude v našich zeměpisných podmínkách asi háj z listnatých stromů, jako je habr, bříza, dub, lípa či buk. U nich pěkné náhrobky s informacemi, z koho strom vyrostl. Nejlépe by působilo, kdyby byly stromy vysázeny do kruhu s mýtinou uprostřed. ♣

 

      Co vy, už víte, jak naložíte se svými a se sebou?