Čtyři talentovaní malíři 19. a 20. století a jejich výtvory

 


 

1. John Atkinson Grimshaw (1836 – 1893), Angličan

– narodil se v severoanglickém Leedsu do viktoriánské éry. Do svých 24 let pracoval jako zřízenec u dráhy, poté se k nelibosti rodičů rozhodl dát na dráhu malíře, rok na to měl svou první vernisáž a postupně se stával slavným. Odstěhoval se do nedalekého Scarborough, které se stalo jeho múzo-místem.

– řadí se k tzv. prerafaelitům, bratrstvu umělců, kterým se líbila doba a umění středověku, rané renesance 15. století a samozřejmě tvorba italského malíře Raffaela. Chtěli do umění vrátit vážnost, realističnost, zabývali se věcnými otázkami života, lásky, proradnosti a smrti.

– zařaditelný také do romantismu

  • V ohrožení (In peril, The harbour flare)
    in-peril-the-harbour-flare-1879 atkinson grimshaw
  • Alej (Alley)

John-Atkinson-Grimshaw-alley2500-1678

 

  • Humber docks, Hull

John_Atkinson_Grimshaw_GRJ026 a wintry moon

 

 

2. Paul Signac (1863 – 1935), Francouz

– narodil se v Paříži, chodil na kurzy architektury ale v 18-ti se rozhodl živit jako malíř, poté co shlédl Monetovu vernisáž. Líbily se mu vytečkované obrazy Georga Seurata, načež sám maloval tímto stylem.

– často obeplouval francouzské pobřeží a zachycoval zdejší výjevy. Na léto jezdil do St. Tropez, kde si koupil dům a zval tam i své přátelé. V Paříži bydlel v secesním domě architekta Hectora Guimarda, tvůrce slavného pařížského vstupu do metra.

– podporoval francouzské anarcho-komunistické hnutí a namaloval pro toto téma i obraz „V časech anarchie“ (In the Time of Anarchyale úředníci tento název neschválili. Musel ho přejmenovat na „V časech harmonie“ (In the Time of Harmony).

– byl jedním ze zakladatelů Spolku nezávislých umělců, který podporoval nové malíře a sídlil různě po Paříži

pontilistický styl (vytečkování obrazu) a zároveň se snažil o chromo-luminarismus, kde se nemíchají barvy na plátně, ale různobarevné tečky po oddálení vytvoří až v oku celkovou barvu

– též neo-impresionismus. Neo-impresionisté se snažili malovat v souladu s přírodními vědami. Zařadit do obrazů psycho-biologicko-optické vjemy, aby tak detailně rozložili reálný obraz či skutečnost. Tento styl byl také významně spojen s arachistickým hnutím. Termín neo-impresionismus vymyslel právě níže ztvárněný Felix Fénéon

  • Portrét pařížského anarchisty a kritika umění Felixe Fénéona

Paul Signac-Feneon-1890

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.

3. Henri Rousseau (1844 – 1910), Francouz

naivní umění (malíř samouk)

– narodil se ve francouzském městě Laval, otec klempíř. Rousseau už na střední škole vynikal v malbě a hudbě a vyhrával různá ocenění, po škole pracoval jako celník, roku 1868 se odstěhoval do Paříže.

– ve svých 49-ti letech odešel předčasně do důchodu a začal se naplno věnovat malířství. Nejprve vystavoval ve Spolku nezávislých umělců a jeho obraz Tygr a tropická bouře (Zastižen!) (1891) sklidil pochvalnou kritiku. Nedlouho poté namaloval jeden ze svých nejslavnějších obrazů – Spící cikánku (1897). Mnoho kritiků i laiků však jeho malby nepřijímalo, říkali, že jsou namalované jako od dítěte.

– mnoho jeho obrazů zobrazuje výjevy z džungle, i když nikdy neopustil Francii. Inspiraci prý čerpal z botanických zahrad, výstav s vycpanými zvířaty a vyprávění francouzských vojáků, kteří sloužili v Mexiku.

– jeden z jeho obrazů lze spatřit v Národní galerii v Praze, a to Vlastní portrét (1890)

– roku 1908 narazil Picasso na pouličního obchodníka s plátny, který prodával nějaký Rousseaův obraz jako plátno vhodné k přemalování. Picasso poznal Rousseaovo dílo a spěchal za ním na návštěvu, aby se se mu představil. O něco později na jeho počest uspořádal ve své vile velkolepou hostinu známou jako Le Banquet RousseauMezi hosty byli významní umělci té doby a moc si událost pochvalovali. Obraz z večírku zaznamenal malíř Blasco takto.

– zemřel roku 1910 na ignorovaný zánět nohy – flegmónu. Epitaf na náhrobní kámen mu složil Guillaume Appolinaire.

 

  • Lví hostina

1907--Henri-Rousseau-Lvi-hostina

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.

4. Otto Dix (1891 – 1969), Němec

– syn pracovníka v továrně na železo a švadleny, která se v mládí věnovala psaní poezie. Malovat se učil v ateliéru své sestřenice, která již byla malířkou a Dixe ve cvičení podporovala. Podporovala ho též třídní učitelka, takže se záhy dostal do učení malíře Carla Senffa a roku 1910 začal studovat Drážďanskou akademii krásných umění.

– v první světové válce se sám přihlásil do služby a sloužil až do roku 1918, kdy získal hodnost kapitána a byl vyznamenán železným křížem.

to, co zažil ve válce, interpretoval ve svých obrazech. Namaloval třeba 50 retuší zobrazujících válečné hrůzy nazvaných Válka (Der Krieg) nebo roztrhaná a tlející těla vojáků v zákopech na obraze Zákop. Obraz Zákop způsobil rozruch v kolínském muzeu, musel být zakryt a řiditel muzea musel na nařízení starosty odstoupit. za nacistů spálen.

– 1925 přispěl k výstavě uměleckého směru Nová věčnost (Neue Sachlichkeit). Tento směr, oproti subjektivistickému expresionismu nebo kubismu, vyzdvihuje význam realistického objektu. Dix pro Novou věčnost namaloval díla zobrazující stav první světové války a poválečné situace Výmarské republiky, tedy prostituci, hýření, hazard, zmrzačené veterány na ulicích, násilí, stáří a smrt.

když se k moci dostali nacisté, byl vyhozen ze svého postu učitele umění na Drážďanské akademii a dva jeho kontroverzní obrazy zobrazující hnusy 1. světové války byly spáleny. Jako všichni němečtí umělci se pak musel přidat k nacistickému spolku a malovat jen nevinné krajinky.

– kolem roku 1944 byl ještě odveden k Volkssturmu (německé lidové domobraně) ale válku přežil a vrátil se do Drážďan a dále maloval

  • Portrét novinářky Sylvie von Harden (1926)
    K tomuto obrazu se vztahuje průpovídka: Šla jedním směrem, Dix druhým. Když ji spatřil, řekl:“ Musím Vás namalovat, jednoduše musím. Vy představujete celou jednu epochu.“
    Von Hardenová byla pobavena: „Chcete namalovat moje nevýrazné oči, mé vyšperkované uši, můj dlouhý nos, mé tenké rty. Chcete namalovat mé krátké nohy, má velká chodidla – věci, které spíše každého poděsí než potěší?“
    Pro Dixe byla perfektní. její portrét podle něj reprezentoval generaci, která nekladla důraz na vnější krásu ženy, ale na její stav mysli.

 

– další Dixovy zajímavé obrazy naleznete přehledně chronologicky zde