Poprvé na hardcore a death metalu: Darkest Hour a Venom Prison

     Darkest Hour (melodický death metal, USA) a Venom Prison (hardcore death metal, UK) vystoupili 10. května 2017 v pražském koncertním klubu Strahov 007. Přišlo tak 60 lidí. Nesmělo se tam kouřit – na cigaretu jsem chodila ven, což se osvědčilo jako pomůcka k navázání kontaktu s neznámými lidmi.

 


 

     Vězení jedu?

     Jako první začli hrát Venom prison. Přes lidi před pódiem, jsem ani neviděla, jak ta skupina vypadá, takže jsem si ani nevšimla, že zpěvačka je holka. Na mě to bylo ze začátku moc hlasité, takže jsem si sedla dozadu ke stolu a poslouchala. Byla to celkem brutální smršť. Představovala jsem si, jaký mýtický bytosti by mohly dělat takovouhle hudbu: lidi – ne, moc chraplavý řev, trpaslíci – taky moc hrubý, nejvíc mi to sedělo ke trolům, orkům nebo skurutům. Death metalová skupina dorosteneckých skurutů.

 

     Poklidné prostředí před klubem

     Šla jsem na vzduch. Venku zrovna posiloval s obouruční činkou bubeník z Darkest Hour. Kolem kouřili lidi, co taky přišli do klubu a občas ho pozorovali. Příchozí byli většinou kluci v tmavém oblečení, průměrný věk 25. Já jsem se oblékla tak, jako chodím normálně, ale schválně jsem vybrala oblečení, které na tom místě bude působit výstředně – jako protipól vší té smrti, zla, pekla a záhrobí – čili živě třeba jako elf s přesvědčením zmatené dobro. Vzala jsem si staromódní šaty barvy starorůžové, bělostné punčochy a kristusky. K tomu trochu větší džínovou bundu po mým tátovi. 

 

     Nejtemnější hodina

     Ven přišel na cigaretu taky zpěvák Darkest Hour John Henry a jejich manažer. Manažer je velký černoch z Texasu. Chtěla jsem využít příležitosti a navázat kontakt – navíc tam stáli už notnou chvíli a nikdo se s nimi nebavil. Neměla jsem to ale vůbec promyšlený, přiskočila jsem a impulzivně zaimprovizovala: „Hi, you are the band…?“ A oni: „Yeah, hi, we are the band, yes.“ „I am not – I am a manager.“ Omluvila jsem se za svůj vpád a svedla to na kouř v krvi. Oni, že ho taky brzy budou mít. Ptali se, jak je to u nás s trávou. Řekla jsem, že pokud někdo vyloženě nechce, aby byl hulič potrestán, tak to nikdo neřeší. Že tedy policie to musí začít řešit, pokud si někdo začne stěžovat – třeba soused. V Kalifornii je prý kompletní svoboda, v Texasu je to prý jako u nás.

 

     Skupinová diskuze

     Později venku zas postávali odehrátí Venom Prison. Jejich manažer s basákem se přišli zeptat, zda by se někde dalo sehnat technické konopí. Přiskočila jsem k basákovi a zvolala divadelně „Hello, Ian Anderson“, protože byl celkem podobný multiinstrumentalistovi z Jethro Tull, ale asi to nezpozoroval. Přitom se jmenuje Mike Jefferies. Poslali jsme jim hořící technické konopí a věnovali zbytek, který jsem měla ještě u sebe.

     Svítil dost jasně měsíc, který je známý tím, že dodává chvílím mysteriózní auru. Přišel tam pak ještě kytarista a další doprovod.  Říkal, že pracuje ve zdravotnictví a že při úplňku se na pohotovosti kupí mentální případy. Na to jsme všichni, co jsme tam byli, vytvořili kruh a začala přesně ta diskuze, kterou jsem celý večer vyhledávala. Mluvili jsme o našich zemích a o horách, o řekách… Láďa se zeptal, jaký dodržujou v Anglii lidový tradice. 😀 Prej doržujó, dodržujó…

     Taky nám řekli, že tohle je poprvé, co se s nimi na turné baví místní lidi a fanoušci. Jinak, že si to vždycky odehrajou, a bavěj se buď jen spolu nebo odjedou. 

 

     Konec 

     Pak jsme už museli běžet. Ve 22:37 jsme to místo opustili. Bylo to…hustý. Několikrát za večer jsem se přistihla, jak se bezděčně zubím a nebo že se usmívám či tvářím přívětivě na všechny, co tam byli. Darkest hour už jsem od té doby otestovala i ve sluchátkách a zařadila do hudby, kterou aktivně poslouchám. Venom prison ještě ne.